Nevěříte vlastním očím? Ani já nemůžu uvěřit, že jsem se k tomu dokopala. :) Ale žádné zázraky nečekejte :-D Je to, hmm, kratší než obvykle… za to se omlouvám, ale mám jednu dobrou zprávu - příští týden bych měla mít pohov od učení, takže budu mít ´ten drahocenný´ ČAS na psaní… ahoj :)
Kapitola 9
,,Ach, bože." hlesla, když opět osaměli. Plakala, protože o něho měla strach, protože sotva dýchal a hrozilo, že by dnešní noc nemusel přežít. Teď ale nebyl čas na zmatkování, musela mu nějak rychle pomoci…
Začala vysoušením ran. Kapesníkem, který našla v jeho kapse, mu opatrně vytřela řezné rány na obličeji, jemně a hodně opatrně, netlačila na ně… nechtěla ho dál trápit.
Potom je vypláchla trochou vody a hned zase usušila. Slabě se usmála, vypadalo to, že mu to trochu pomohlo. Žádná krev už mu z obličeje netekla.
Opatrně ho položila na zem, když se dotkla jeho ruky, syknul. Bolestivě…
Bála se tam podívat, tušila, co mu Smrtijedi udělali, ale ani v nejdivočejších snech si nepředstavila, jak by to mohlo vypadat. Důkazem jí byl krví promočený rukáv hábitu. Velice opatrně mu ho vyhrnula tak, aby se ani kouskem nedotkla jeho pokožky, i když… ta už tam nebyla.
Místo černého Znamení zla uviděla hlubokou ránu po celé délce - od zápěstí až po loket. Lekla se, bylo to strašné! Vždyť oni, ty stvůry, mu vyřízli kus masa! Okraje byly popálené, seškvařená kůže se zkroutila a celá ruka působila mrtvolným dojmem.
Rychle ze svého kabátu, z pasu, vyvlékla pásek na sepnutí a obmotala jím ruku a zastavila tak krvácení. Nemohla mu dál nijak pomoci… musí to vydržet…
O Znamení věděla, protože když byli v pátém ročníku o Vánocích na hlavním štábu a šla si jednou večer pro něco k pití, uslyšela něčí hádku. Byla zvědavá a tak se schovala za dveřmi od knihovny a poslouchala. Byl to Snape a Lupin. Křičeli na sebe - Lupin, že už mu nevěří, že něco selhalo a Snape křičel, že nemůže za to, že jsou tak neschopní. Jdi k čertu! Řval na něj Lupin a pak ho chytl za loket a vytáhl mu rukáv. Když viděla Znamení zla, lekla se, utekla zpátky do ložnice a nikdy to nikomu neřekla. Neptala se a nepokoušela se zjistit něco víc. Klukům to taky zatajila, už takhle Snapea dost podezřívali…
Podívala se na něj, dech se mu zklidnil, hruď se v krátkých intervalech zvedala, víčka se mu už netřásla a teplota trochu klesla.
Je v bezvědomí? Spí? Nevěděla… Jakou hrůzu si prožil? Ne jenom dnes, v životě? Jako špeh. Nechtěla nad tím přemýšlet, ale představy samy přicházely…
Dávala mu napít, nezdálo se, že by to registroval, ale pít musel. Neprobral se celý následující den. Hermiona si lehla vedle něho, uklidňovalo ji, když slyšela jeho chraptivý dech. Alespoň to…
Druhý den ztratila trpělivost. Strčila do něho, stiskla mu ruku, nic. Vůbec ji nebral na vědomí! Večer si k němu opět lehla, zády, už nesnesla ten pohled… přišlo to zcela nečekaně, rozplakala se. Klepala se v nekontrolovatelných přívalech pláče. Neuvědomovala si to, ale její ruka vyhledala Snapeovu a pevně ji stiskla.
,,No tak! Nenechávejte mě tu!" prosila.
,,Slyšíte! Už se konečně proberte! Bez vás se odtud nikdy nedostanu! Bez vás nemám šanci. Prosím!"
Cítil bolest, křeče po celém těle a pak jemný dotek ve své dlani…
,,Neopouštějte mě." uslyšel její nářek.
Něco v něm se probralo. Jeho duše ožila, ale tělo s tím nesouhlasilo. Neměl žádnou sílu… Nemohl nic říct…
Uvědomil si, že ještě nic neskončilo a byl pevně rozhodnut dostat Hermionu do bezpečí.
Giner | 14. května 2008 v 20:53 | 
)
Napadaly mě sice drastičtější metody potrestání, ale už při tomhle by se mi zvedl kufr 
ALe kdo si počká....
Líbí, moc se líbí a iž se nemůžu dočat příštého týdne. ;))