Malá stopa po úsměvu

28. prosince 2008 v 0:11 |  ► Stopy
Část 4.
MALÁ STOPA PO ÚSMĚVU
Hermiona se vykradla z ložnice tak, aby nevzbudila Ginny, která už tiše podřimovala pod nadýchanou peřinou. S plnou náručí dárků a balícího papíru opatrně našlapovala po schodech a tvář se jí zkřivila pokaždé, když nějaký ten zákeřný schod příšerně zavrzal.
,,Šššš!" snažila se je usměrnit. Kdyby náhodou paní Blacková na obraze ještě nespala, mohlo by to dopadnout tragicky. Přeci jenom, byla jedna hodina pozdě v noci.
Byla ráda, když se konečně sesula s hromadou krabic na koberec před krbem. Vyběhla z postele bosá a oblékla si pouze ty červené šaty, které měla při večeři a na chodbě jí byla strašná zima, ale tady, u krbu, jí bylo mnohem lépe. Vzdechla při pohledu na neroztříděné dárky. Samozřejmě věděla, co komu koupila, ale nebyla si jistá, do které krabice do jenom mohla dát.

Vzala do ruky první, která jí padla pod ruku a opatrně s ní zatřepala ve vzduchu. Tvrdý dunivý náraz ji napověděl. Byla to objemná knížka o útočných kouzlech pro Harryho. Vzala modrý balící papír a zabalila jí. Vytáhla hůlku a ze vzduchu vyčarovala stuhu stejné barvy a s přesnou elegancí jí obmotala kolem balíčku. Klepla no vrchní stranu krabice a objevilo se na ní světélkující hůlkové písmeno H. S radostí se nad svým výtvorem musela pousmát. Modrou barvu má Harry nejraději a doufala, že i dárek se mu bude líbit.
Vrhla se na zabalování ostatních dárků a obnovila kouzlo na stromečku. Andělíčci okamžitě začali zpívat do rytmu tiché melodie. Hermiona se jí nechala unášet a kolébala hlavou a rameny ze strany na stranu. Pořád ji ale něco chybělo. Vytáhla hůlku, obkroužila neviditelný kruh nad stromečkem a zamumlala zaříkadlo. Kolem zlaté hvězdy na špici se v kruhu pomalu objevovaly sněhové vločky a když dopadly Hermioně až na nos vůbec je necítila, byla to pouhá iluze.
,,Proboha, už s tím přestaňte." Přerušil ji ledový hlas. Hermiona se lekla, nadskočila a sněhové kouzlo přestalo fungovat.
,,Profesore Snape?" vykoktala zmateně. Vůbec ho neviděla, když přišla a nevidělo ho kloudně ani teď. Pouze zaostřovala někam do temného koutu místnosti po hlase.
,,Neptejte se tak hloupě slečno Grangerová nebo budu pochybovat o vaší inteligenci." Poznamenal jízlivě.
,,Neviděla jsem vás. Myslela jsem, že jste už odešel, když schůze skončila." Bránila se
,,Pro mě ještě práce neskončila."
Na to nevěděla, co odpovědět. Tušila, že se stalo něco vážného a že na Snapea zase nechali tu nejšpinavější práci. Sklopila oči a neodvážila se na něho podívat.
,,Já… za chvíli budu hotová, nebudu vás rušit." Přerušila to tíživé ticho mezi nimi.
,,Neřekl jsem, že mě rušíte." Zašeptal téměř zatřeným hlasem. Pomalu se napil vína a sledoval její reakci. Hermiona se na něho dívala jako na blázna. Skoro ho nepoznávala, kam se ztratila ta chladná maska? Kam se ztratil jeho ledový hlas? Kde byla ta typická ironie?
,,Klidně pokračujte, zabalte dárky pro své přátele." Tím jen dosáhl, že Hermioně skoro spadla čelist. Mírně se na ni usmál.
,,Děkuji, pane." Vysoukala ze sebe a měla co dělat, aby se svého profesora nezeptala na zdraví. Skutečně ho viděla usmát se? Nevěřila vlastním očím.
Když balila zbylé dárky, byla si jistá, že ji stále sleduje. Občas slyšela tiché cinknutí láhve o skleničku, když si doléval a potom opět ticho. Přehrabovala se mezi balícím papírem a zjistila, že už má všechny dárky zabalené. Nevěděla proč, ale bylo jí najednou líto, že už tu nic k zabalení nemá. Složila tedy dárky na jednu hromadu pod stromeček a přikouzlila k nim věnování. S láskou, Hermiona stálo na všech…
,,Můžu se zeptat, koho tak nenávidíte, že jste mu dala jen takový prťavý dárek?" ozval se zničehonic Snape. Hermiona pozvedla obočí a s otázkou v očích se na něho podívala. Ukázal ji na asi pěti centimetrový malý balíček s jmenovkou.
,,Oh, to je pro Křivonožku." Usmála se
,,Pro koho?" nechápal Snape
,,Pro mého kocoura, dala jsem mu gumovou myšku na hraní."
,,Vy jste dala dárek zvířeti?"
,,Samozřejmě" odpověděla mu prostě
,,A víte, že si to ten váš kocour nejspíš ani neuvědomí, že ano?" poznamenal sarkasticky a Hermiona v něm opět poznala pravého jízlivého profesora lektvarů.
,,Já si myslím, že pozná, když mu chci něčím udělat radost a i ten nejmenší dárek přeci potěší, jakkoli je velký nebo dobrý" Oponovala mu.
,,Opravdu? A co vy, slečno Grangerová, považujete za dobrý dárek?" zeptal se zvědavě.
,,Tanec, například." Pokrčila rameny. Obrátila se k němu zády a sehnula se pro štusy balící papíru, aby ho posbírala.
A najednou, když se zase postavila, stál těsně před ní.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 28. prosince 2008 v 15:02 | Reagovat

Páni, tahle kapitola je opravdové pohlazení duši:)

Ten Severus musel být dobře v náladě, že byl takový, no na jeho poměry...milý:D

2 Jitka Jitka | 17. ledna 2009 v 22:23 | Reagovat

Světlo a stín

radost a zmar

komu jsi připravil

ten největší dar?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama