23. Kapitola

15. dubna 2009 v 16:01 |  ► Uvězněni
Kapitola 23
Bylo už pozdě večer, ale Hermioně se nechtělo spát ani trochu. Pokaždé, když usnula, vrátila se zpět k Malfoy Manor, k děsivým nocím, kdy si myslela, že své přátele už nikdy neuvidí. A jako vždy ji probudil ten nejhorší křik, který kdy zažila. Severusův křik a potom pohled na jeho ruku. Bála se jeho bezmocného výrazu, nemohla snést ty prázdné oči, nechtěla se už takhle dál probouzet. Přivřela oči a nevědomky ji po tváři stekla slza.
Věděla, že teď už jsou oba v bezpečí, ale stále musela myslet na to, co by se stalo, kdyby tenkrát v tom vězení zemřel. Ano, ona by nikdy sama neutekla, ale teď ji na tom děsil více ten fakt, že by ON umřel…

,,Krucinál, co je to se mnou!" zaklela. Popadla hromadu knih ze stolku, přisunula si židli ke knihovně a opatrně na ni vylezla. Už hodiny pročítala různé spisy o pokladech, o skřetech a kouzelnících, o Bradavicích. Věděla, že je na správné stopě, ale přesto nebyla sto pohnout se z místa. Hlavou se jí honily myšlenky, které neměly s viteály co dělat. Nebyla schopná se plně soustředit a už vůbec ne logicky myslet.
Když zasunula poslední knihu do regálu, pohledem sklouzla k vrchní poličce, kde byly knihy pouze v černých vazbách. Bylo ji jasné, o čem jsou, nefascinovalo ji to, byla prostě jen zvědavá a kdyby si stoupla na špičky…
Byla by k nim o něco blíž…
A kdyby pořádně natáhla ruku…
Konečky prstů by se dotkla koženého hřbetu…
,,Tak na to ani nemyslete." Zavrčel na ni známý hlas děsivě. Hermiona se lekla, židle pod ní se zachvěla a ona ztratila rovnováhu. Rukama se snažila na poslední chvíli zachytit se kraje poličky, ale ani prsty už na ni nedosáhla.
,,Ááá!" vykřikla a vzápětí dopadla na podlahu… přímo na zadek. Bolestí přivřela oči, zápěstí na pravé ruce ji neskutečně bolelo. Snažila se tak zpomalit pád a teď toho litovala. Skoro s ním nepohnula, když si jej promnula, uslyšela, jak ji tam přeskočil kloub.
,,Copak? Černé svědomí?" ušklíbl se Snape. Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím - on se snad baví!? S nakrčeným čelem a dotčeným výrazem, se zvedla z podlahy. Nemohla si nevšimnout, že Snape se během jejího pádu nepohnul ani o píď…
Stál tam, suverénně opřený o dveře s rukama založenýma na hrudi a se svým typickým úšklebkem. V představách se na něho Hermiona už dávno vrhala, škrtila ho a nadávala mu do hulvátů.
,,Děkuju vám, že jste tak pohotově zasáhl." Vytkla mu. Sjela ho pohledem, za který by se ani on nestyděl, otočila se k němu zády a dala si velmi záležet, když si promnula své otlučené pozadí, aby na ni měl kvalitní výhled. Teď to byla ona, kde se perfektně bavil…
Když se opět otočila ke Snapeovi, který měl mimochodem nakloněnou hlavu na stranu a pozvednuté obočí, nasadila ten nejmilejší usměv, kterého byla schopna a když kolem něho procházela, aby prošla dveřmi ven, neodpustila si tiché odfrknutí. Až na to vykloubené zápěstí, dalo by se říci, že tenhle souboj vyhrála…

U snídaně seděli mlčky, oba dva se ignorovali a předstírali, že tam vlastně sedí sami, ale to až do chvíle, kdy se hrnek v Severusově ruce rozklepal a on ho raději rychle položil zpátky na stůl.
,,Stalo se něco?" zeptala se Hermiona, očima stále sledujíc jeho ruku. Severus se na ni podíval, chvíli váhal, ale potom si vyhrnul rukáv a odkryl celé levé předloktí. Hermiona sledovala zčernalou rýhu, táhnoucí se od zápěstí po loket, a snažila se, aby se při tom netvářila až moc vyděšeně. Na té jizvě už toho nebylo zas až tolik děsivého, ale všemu tomu, co jí předcházelo ano. Její noční můry, děsivý výkřik, spousta krve…
,,Smrtijedem je člověk navždy…" řekl.
,,Nerozumím vám." Zavrtěla hlavou Hermiona.
,,To nebylo Znamení zla, které nás svolávalo. Ano, pálilo nás hlavně to, ale jeho síla nepůsobila jen na místě, kde bylo vytetované. Teď už mi rozumíte?"
,,Takže pořád cítíte, když…"
,,Voldemort svolává Smrtijedy, když dává rozkazy někoho zabít, když zuří, když má z něčeho radost…" přikývnul.
,,A teď to bylo co?" vydechla zděšeně.
,,Vztek, nový plán… Nevím to jistě." Zachraptěl, schoval zpět ruku pod hábit a zamyšleně se podíval někam za Hermionu.
,,Ale dalo by se toho využít…" promluvil po chvíli.
,,Využít?! Proboha a proč?"
,,Být o krok napřed…"
Hermiona ho sledovala s otevřenou pusou, tohle nemohl myslet vážně…
,,O krok napřed?! Chcete spíše říct, na krok přesně jako on! K čemu by nám bylo vědět, že se právě snaží někoho zabít, když nevíme koho, kdy a kde a nemoci tomu zabránit. K čemu nám jsou pocity, které Voldemort prožívá, tedy jestli se vůbec dá mluvit o pocitech. Mluvíte stejně jako Harry!" rozčílila se.
,,Potter? Co ten s tím má společného?!"
,,Copak jste mu vy a Brumbál netloukli stále do hlavy, že spojení mezí ním a Voldemortem musí zrušit, to vy jste ho učil nitrobranu!"
,,Ano, na to jsem už skoro zapomněl…" poznamenal ironicky
,,Ale nechte toho! To nebyla Harryho vina, že to nedokázal!"
,,Chcete snad naznačit, že to byla moje vina?" nadzvedl pravé obočí a zkřížil ruce, když se pohodlně opřel o židli. Hermiona znervózněla, propalovala ho pohledem rozhodnuta i tenhle souboj vyhrát.
,,Ne zcela, ale jistý vliv tam byl…" odsekla.
,,Potter byl naprosto neschopen zvládnout nitrobranu."
,,Možná to chtělo jiný přístup."
,,Měl jsem mu snad dávat za každý náznak obrany bonbón?"
,,Nechte toho! Harry se snažil…" bránila svého kamaráda nadále
,,Ale zdá se, že ne dost. Jeho kmotr na to doplatil."
To už Hermiona vylítla ze židle, v útočném gestu se opřela o stůl a ani si nevšímala židle, která se za ní převrátila a hlučně dopadla na zem.
,,Jak tohle můžete říct!? Sám snad moc dobře víte, že Voldemort plánoval Harryho využít, když mu v jeho mysli ukázal, že drží Siriuse, a když NĚCO Voldemort doopravdy chce, tak to prostě udělá, jakkoli. A nepochybuji, že i kdyby Harry zvládal nitrobranu jako vy, stejně by se mu to povedlo! Mimo jiné tam hrály spousty dalších faktorů, které nemohly Siriusovi zachránit život!"
,,Potterova neschopnost, že?"
,,Ne vaše!" vykřikla a uhodila pěstí do stolu, až hrníčky o centimetr nadskočily do vzduchu.
,,Skutečně? Poučte mě…" odvětil klidně přesvědčen, že on za nic vinu nenese…
,,Kdyby jste se k Harrymu nechoval jako hulvát už od prvního ročníku, kdyby jste mu nedával neustále znát, jak moc ho nenávidíte a kdyby jste nám všem dal někdy skutečnou naději, že jste na straně dobra, vzpomněl by si na vás, jako na člena Řádu a nikdy by se nevydal na ministerstvo dřív, než když by zjistil, že Sírius je v pořádku na štábu…"
,,A co vy, Hermiono, vy jste si na mě snad nevzpomněla?" ironie mu přímo sršela z úst
Hermiona se ohlédla na svrženou židli a v mysli zabloudila ke svým vzpomínkám.

,,Ale Harry, jak můžeš vědět, že je to pravda?! Co když Voldemort chce, abys tam šel!"
,,Hermiono, Siriuse právě teď mučí! Nemůžu riskovat, že zemře!"
,,Harry, prosím!"
,,Ne!" Musíme tam hned! Nikdo nám nepomůže, chápeš to? Nikdo tady není!" Harry zběsile dál utíkal ke kabinetu profesorky Umbringerové.
Hermiona se ohlédla za sebe a pohled ji padl na schodiště vedoucí do sklepení. V ten samý moment si uvědomila, že sami rozhodně nejsou. Snape je přeci taky členem Řádu!
,,Harry!" zakřičela
,,Hermiono, pospěš si! Jenom my můžeme Siriusovi pomoct! Není tu NIKDO komu bychom mohli VĚŘIT!"
Věřit…
Ne…
Snapeovi nikdy nevěřila…

,,Vzpomněla jsem si na vás." Podívala se Severusovi zpříma do očí ,,Ale vy jste ani mně nikdy nedal najevo, že bych vám mohla věřit."
Sehnula se pro svoji židli, přisunula ji zpět ke stolu a naposledy se podívala do těch černých očí a to, co v nich viděla, to, na co si moc dobře pamatovala - nezúčastněnost, lhostejnost a možná, že i odpor - to v nich viděla zase. Z pocitu, že ztratila víru, že v těch očí vidí přeci i něco jiného, se zklamaně otočila na podpatku a nechala ho tam sedět samotného a cítila, že mu to nijak nevadí…

Druhého dne, ještě než vyšlo slunce, se Hermiona opět probudila po děsivé noční můře, vzpřímeně seděla na pohovce a objímala polštář v náručí.
Ten parchant! Copak ji včera nepřesvědčil, kým chce být?
Ona cítila, že takový není, ale už neměla sílu snažit se to rozeznat. Unavovalo ji, hledat na něm neustále to dobré.
Ale copak může zapomenout na to, co pro ni udělal?
Proč to dělá?
Proč je tak chladný?!
Proč se jí o něm každou noc zdají sny?
Oblékla se, popadla kus pergamenu a brk a odešla do kuchyně, kde si v rychlosti připravila kávu. Na to, co chtěla napsat, potřebovala být naprosto probuzená a v plné síle…
Přesto napsat pár vět, se ji zdálo zhola nemožné…

Kamarádi,
Nesmíte si o mě dělat starosti. Jsem na bezpečném místě.
Chápu, že chcete vědět KDE jsem, ale to říct nemohu. Ani to vlastně nevím přesně…
Bojím se, že sovu odchytí a dopis se dostane do nesprávných rukou. Nechci riskovat vaše ani naše životy.
Dlouze se zamyslela nad tím co právě napsala: naše životy. Skutečně už tak uvažovala? Může to přeci přepsat, ale moc dobře věděla že i k tomuto tématu musí něco říct. Namočila brk do kalamáře a psala dál.
Jsem tu se Severusem Snapem. Nemějte strach, vím co dělám. Vše bylo jinak, než jsme si mysleli. Snape s Brumbálem měli plán…
,,Jste pošetilejší, než jsem si myslel." Ozvalo se jí těsně za uchem. Leknutím udělala velkou kaňku na dopise a naštvaně se na Severuse otočila.
,,Proč tohle děláte!"
,,Co přesně máte na mysli?" ušklíbl se
,,Proč chodíte jako duch a jak si vůbec dovolujete číst, co píšu!?"
,,Myslím, že mám právo přečíst si obsah vašeho zamilovaného dopisu pro Pottera…"
,,Jaký právo! Jakýže dopis?! Co-že!?" zuřila
,,Jestli se nemýlím, tak se zrovna hodláte vypisovat o plánech, které Brumbál přísně tajil."
,,Ne, jen jsem chtěla napsat, že…" zarazila se a tvářila se víc než zoufale…
,,Já nepotřebuji, aby jste mě začala ospravedlňovat před panem Potterem, slečno. Na to je mi přízeň Vyvoleného ukradená. Nemusíte se obtěžovat."
,,Merline! Proč děláte, že pro vás už válka skončila!? To jste tak bezradný, když už nemůžete pracovat jako špeh!?" vstala a postavila se přímo před něho
,,Pozor na jazyk, Grangerová!"
,,Nebo co!?" zvedla k němu bradu…
Severus využil chvíle, kdy se užuž nadechovala k další salvě otázek a udělal pár kroků vpřed, pod kterými musela chtě nechtě couvnout. Hermiona se splašeně ohlédla za sebe a potom zpět Severusovi do očí a začala se bát, skutečně bát…
,,Nevím, kde jste nabyla dojmu, že chci, aby to vaše Dobro zvítězilo a už vůbec netuším, proč bych měl chtít, aby mi Potter a Řád věřili, když o to absolutně nestojím…"
Hermiona narazila zády do zdi, Severus se nad ní skláněl a jeho chladný hlas ji mrazil až do morku kostí.
,,Prosím." Zaúpěla
Cítila jeho dech na tváři a vnímala jeho ruce, které ji mezi sebou uvěznily…
,,Ano, Hermiono?"
,,Já vám věřím… a myslela jsem si, že vy jste ten poslední, kdo by tuhle válku vzdal. Tak proč teď tohle všechno říkáte!?"
Sklonil hlavu na stranu a ústy se téměř dotýkal jejího ucha…
,,Já nejsem ten váš - Vyvolený." Zašeptal
,,Ale to ani Harry není, potřebuje naši pomoc! Musíme najít viteály a zabít Voldemorta!"
,,Ach! Jak ušlechtilý plán! Budete dělat všechno, co vám Brumbál nařídil, Hermiono? Co, až budete muset někoho zabít, jen aby jste se k těm viteálům dostala. Taky to uděláte? Taky zabijete?"
Hermioně po tváři steklo pár slz. On měl pravdu, a to ji bolelo…
,,Chci mít naději… Chci věřit, že to můžeme zastavit a ano! Jakýmkoli způsobem!"
Tímhle ho překvapila. Nečekal, že by ona… ta Hermiona Grangerová… byla schopna někoho zabít, i když by to bylo v zájmu dobra. Šokovaně jí pohlédl do očí a sledoval slzy kutálející se po tváři. Možná, že kdyby to nebyl ON…
Možná, že by si dával za vinu, že to ON ji rozplakal…
Možná by chtěl setřít její slzy z obličeje…
,,Dejte mi naději, takovou, jakou jste mi dal v Malfoy Manor, když jsem si myslela, že mě Smrtijedi zabijí… Řekněte, že není všechno ztracené, že se ještě dá vyhrát. Připusťte, že známe tajemství Voldemorta a můžeme ho zničit. Dokažte, že nejste špatný člověk…"
Hermiona prudce oddechovala, jestli se jí ho nepodaří přesvědčit teď, nedokáže to nejspíše nikdy.
,,Já ale jsem špatný člověk" začal Severus ,,Sama víte, čeho jsem byl schopen. Byl jsem a pořád jsem Smrtijed, zavraždil jsem Brumbála."
,,Ale Brumbál umíral!"
,,Sama jste viděla, když jsem před vámi zabil Yaxleyho."
,,To bylo v sebeobraně!"
,,Ale Hermiono, copak nechápete, že nic z toho mě neomlouvá! Já nejsem dobrý!"
Hermiona se ohlédla na stranu, na jeho levou ruku opřenou o zeď, a z posledních sil se snažila na něco přijít. Nechtěla, aby to takhle skončilo…
Podívala se mu do očí, na svůj odraz v nich…
,,Možná nejste ten nejušlechtilejší hrdina, kterého znám, ale všechno jste to dělal s dobrým úmyslem a to je někdy mnohem důležitější. Za těch pár týdnů jsem poznala Severuse Snapea, který mi podal pomocnou ruku a kterého bych mohla mít dokonce i ráda."
S nejistotou v očích sledovala jeho rozpaky. Byl u ní tak blízko, že nevšimnout si každičkého malého pohybu bylo nemožné. Sklonil k ní hlavu…
Na chvíli to vypadlo, že by ji snad chtěl i políbit…
Ale potom jeho ruce sklouzly podél stěny a ustoupil o pár kroků vzad.
,,Měla byste jít…" zašeptal
Hermiona zoufale přikývla. Právě teď potřebovala od něho pomoci a jestli ji to on nechce nabídnout, nemá tu už, co dělat.
,,Víte, že nejsem strážcem Fideliova tajemství a nemůžu vám tak říci, kde budu." Řekla, ale žádné odezvy se nedočkala…
Jako kdyby mu to bylo naprosto jedno…


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barcca Barcca | Web | 15. dubna 2009 v 19:29 | Reagovat

uzasne... naprosto dokonale... jen tak dal

2 katie katie | 15. dubna 2009 v 19:44 | Reagovat

wow to je nádherná kapitola

3 dzudzik dzudzik | 15. dubna 2009 v 20:09 | Reagovat

Jéé, ten mi nadzved mandle! Proč to dělá?!
Ale no jo... já vím, je to hold Snape. :-)
Perfektní.

4 ell ell | 15. dubna 2009 v 21:36 | Reagovat

No teda Severus citlivý jako pařez...klasika:D Ne, že by mě to překvapovalo, ale chudák Hermi, která v něm hledá alespoň nějakou oporu. Moc pěkná kapitolka a těším se na další...snad na ni nebudeme muset čekat takovou dobu:)

5 Babu Babu | Web | 15. dubna 2009 v 22:18 | Reagovat

Ale ne a to to vypadalo tak smutně. :( Zahalme se do černé na znamení smutku...ačkoli přihlédneme k jejímu nositeli, tak to pak spíše do růžové. :D Až na toho Severuse to byla skvělá kapitola. ;)

6 Babu Babu | Web | 15. dubna 2009 v 22:18 | Reagovat

*smutně=nadějně...njn, už je na mě pozdě...

7 Samantha Samantha | 15. dubna 2009 v 23:37 | Reagovat

Ari....to bylo....musím se nadechnou, musím....ty jo, užasný. Dokonale popisované pasáže přibližování, užasné emotivní pocity......seš dokonalá a jsem štastná, že ses vrátila ke psaní.....

8 Arival Arival | 16. dubna 2009 v 11:08 | Reagovat

Barcca: moc děkuji. Jen tak dál? ;) Jj, ještě Hermionu trochu potrápím...
Katie: díky
Dzudzik: To bylo záměrem téhle kapitoly. Jsem ráda, že se mi to povedlo
Ell: klasika :D Hermiona bude muset hold tu oporu hledat někde jinde, ale už jen ze sympatie k Severusovi řeknu, že se ji to nepovede :D
Babu: ahoj Babu, jsem ráda, že ses tu po delší době objevila (já mám co říkat, že? :D ) Tvůj humor mi neskutečně chyběl ;)
Sam: přeháníš... hodně... :D ale jsem ráda, že jsi šťastná :D i když vůbec netuším, na co narážíš s tím "vrátila ke psaní" :D :D :D
Njn, já se pořád snažím polepšit, ale jsem ztracený případ :D

9 Samantha Samantha | 16. dubna 2009 v 17:50 | Reagovat

Ari, čekala sem na tvoje kapitolky napjatějc než babča na telenovelu xD... A nepřeháním ani malinko, bylo to fakt suprovka  amoc se těším na další...

10 zala zala | 16. dubna 2009 v 18:02 | Reagovat

to byla úžasná kapitolka už se moc těšim na další!!!!!!!!!!!

11 Babu Babu | Web | 16. dubna 2009 v 21:30 | Reagovat

Ari, já tu chodila, jen jsem nějak zlenivěla a nechtělo se prást komentáře, promiň. O:)
A díky za pochvalu humoru, hodně lidem nesedí. ;)
Ještě jsem chtěla pochválit design, to jsem minule zapomněla, má příjemné barvy, líbí se mi. ;)

12 evi evi | Web | 17. dubna 2009 v 10:39 | Reagovat

Páni! Moc povedená kapitola - ty rozhovory byly tak přesvědčivé... Musím říct, že takhle vykreslený Severus je pro mě velmi uvěřitelný, v takovém jednání ho poznávám tak, jak si ho pamatuju z knihy...
a nový design opět pěkný:-)

13 Arival Arival | 17. dubna 2009 v 14:00 | Reagovat

Zala: děkuju, já taky :D ale není to jen tak :D
Babu: Vůbec se ti nedivím, absolutně tě chápu, vím, jak to funguje :D Lenost zavelí a Vůle je v háji :D
evi: děkuju, právě, že i já si ho takhle vybavuji a potom je obrovský problém donutit ho, aby "ten první krok" konečně udělal... Musím se s tím ještě poprat ;)
Dík za pochvaly designu. Během tohohle týdne jsem tu vystřídala tři!!! Chtěla jsem změnu s tím novým počasím a asi jen na den se tu objevily jarní vzhledy, ale ty pestrý barvy se mi neuvěřitelně rychle okoukaly a musely prostě pryč! :D Fuj! :D S tímhle jsem momentálně spokojená :D ale uvidím zítra... ne kecám :D tenhle zůstane...  

14 Elinor.cit Elinor.cit | E-mail | Web | 18. dubna 2009 v 18:14 | Reagovat

Ach jo...proč nedokážu psát jak ty? :-(
Ale fakt dobrá kapitolka, těším se na pokráčko.
P.S.: Už jsem dala na blog Blbej nápad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama